Když se puchýře rozhodnou, že budou mít svůj vlastní karneval

Tento závod měl mít 360 kilometrů. Bohužel ho organizátoři v průběhu závodu protáhli na neuvěřitelných 424. Byl to dlouhý závod, ve kterém se člověk velmi rychle naučí dělat kompromisy. Neustále přemýšlí, co ještě zvládne, co může chvíli počkat a kde by už jen zbytečně ztrácel čas.

Já jsem tehdy nechtěla zastavovat, když všechno ostatní fungovalo. Cítila jsem se dobře. Hlava držela, tělo spolupracovalo. Měla jsem pocit, že není důvod brzdit.

Jediné, co jsem trochu vnímala bylo, že v botách nemám úplně sucho. Hodně pršelo a trasa závodu vedla terénem přes vysokou mokrou trávu. Nepřišlo mi to nijak dramatické. Spíš jako tiché varování, které se dá snadno přeslechnout. Říkala jsem si, že to ještě chvíli vydrží a vyřeším to na další občerstvovačce. Nechtělo se mi zbytečně zastavovat. Chtěla jsem prostě pokračovat dál.

Jenže u takhle dlouhého závodu se ono „ještě chvíli“ dokáže změnit v problém mnohem rychleji, než člověk čeká.

Nejdřív přišlo pálení. Pak bolest. A když jsem si konečně na občerstvovačce sundala boty, bylo jasné, že jsem to nechala zajít příliš daleko. Puchýře nebyly malé ani povrchové. Začaly se tvořit přes celá chodidla a s každým dalším krokem se to jen zhoršovalo. Nic nepomáhalo.

Nakonec jsem musela jít desítky kilometrů s nohami prakticky bez kůže. Jen otevřené rány přes celé chodidlo. Další kilometry jsem doslova šla po sýrovém mase.

Každý krok bolel. Místo běhu jsem se spíš sunula dopředu, zatínala zuby a snažila se to nějak zvládnout. Ztrácela jsem čas, energii i radost z pohybu. A přitom stačilo tak málo. Pár minut navíc. Suché ponožky. Rozhodnutí udělané včas.

Tenhle závod mě naučil, že ponožky a prevence nejsou detail. Jsou to kilometry, které se dají běžet lehce. Nebo desítky kilometrů, které se pak musí protrpět. Na tak dlouhém závodě se prevence vždycky vyplatí. Když člověk věci řeší včas, ušetří si spoustu bolesti později.

Mě tehdy tahle nerozvážnost stála několik hodin. Neskutečně jsem zpomalila a místo běhu jsem se do cíle doslova protrápila. A když si dnes vzpomenu, jak jsem s takovými puchýři sbíhala dlouhé seběhy, ještě teď mám husí kůži. Moje nohy mi to odpouštěly opravdu jen těžko.

Swiss Peaks mi tímhle dal velmi jasnou lekci. Na extrémně dlouhých závodech se nevyplácí čekat, až se problém rozvine naplno. Jakmile se objeví první signál, je už pozdě ho ignorovat. Buď ho řešíš hned, nebo si ho poneseš až do cíle. Já jsem si tehdy vybrala tu druhou možnost a zaplatila za ni každým dalším krokem.