Partnerství bez hranic

Šlo o závod, ale hlavně projekt, kdy jsme chtěli za Nadační fond Nezávodím-Pomáhám poděkovat našim partnerům za to, že společně vytváříme úsměvy dětem a lidem, kteří to opravdu potřebují.

A jak jinak ukázat, že si těchto partnerů opravdu vážíme, než nějakým zajímavým, těžkým a sportovním výkonem.

Myslela jsem si, že už těch 168 kilometrů s převýšením 6858 metrů pro 7 partnerů, kdy za každého odběhnu 33,5 kilometru, bude dostatečná dřina.

No, že to bude až tak těžké, jsem tenkrát opravdu netušila.

V den závodu mě můj skvělý supporťák Roman odvezl do Labinu, kde v 17 hodin startovala moje 168kilometrová trasa do Umagu.

Byla jsem naprosto klidná, plná optimismu a už jsem se jen těšila, až partnerům předvedu výkon, na který jsem se opravdu pilně připravovala, a měla jsem v plánu vylepšit svůj časový rekord z roku 2019, kdy jsem se dokonce umístila na 1. místě v kategorii a 4. celkově mezi ženami.

Konečně jsem se dočkala a vyběhla sbírat své první kilometry.

V hlavě jsem si přehrávala skoro jako ve filmu všechno, co už jsme společnými silami s partnery pro nemocné děti dokázali udělat, a bylo mi neskutečně krásně na srdci.

Asi jsem se zasnila opravdu hodně, protože mi na hodinkách pípnul třetí kilometr a já si na pravé noze vyvrtnula kotník takovým způsobem, že je mi z té představy ještě teď zle.

Začala jsem pokulhávat a zhluboka dýchat, ale věděla jsem, že nesmím zastavit. V mojí hlavě začaly lítat myšlenky, co teď? Snažila jsem si to sama v sobě odlehčit a začala jsem si říkat, že mi přece zbývá už jen 165 kilometrů, tak si prostě zpomalím.

Nějak jsem to v sobě zpracovávala, až jsem doběhla po 15 kilometrech na první občerstvovačku Plomin Luka.

Jelikož jsem tam mohla support vidět, ale nesměl mi nijak pomáhat, řekla jsem v rychlosti Romčovi, že je průser s kotníkem, ať teda zkusí něco vymyslet, než se přehoupnu přes kopce o dalších 20 kilometrů na občerstvovačku, kde už mi pomáhat mohl. Zamávala jsem mu a začala stoupat do kopce.

Vytáhla jsem hole a snažila se, abych co nejvíc zapojila ruce a odlehčila kotník.

Celou dobu jsem šla celkem příjemně, nic nehrotila a skoro deset kilometrů jsem si se svým kotníkem vykládala, ať je tak moc hodný a zvládneme to spolu do cíle. Asi ta naše komunikace zabrala, protože jsem šla a přestávala se tak moc soustředit na kotník, dokud jsem nevylezla na kopec, ze kterého jsem musela zase sejít dolů.

A právě tam mi došlo, že stačil jeden špatný pohyb, a neměla jsem šanci dojít.

Opravdu jsem se snad nikdy nesoustředila na sestup z kopce víc než tehdy. Každý pohyb jsem si velmi důkladně promýšlela a doslova driblovala mezi kameny tak, abych to nějak zvládla dolů.

Nevím vlastně ani jak, ale opravdu se mi podařilo překrosit dalších 20 kilometrů na občerstvovačku Moščenička Draga, kde jsem už viděla s radostí a slzami v očích Romču.

Zároveň jsem tím měla vlastně odběhnuté kilometry pro našeho prvního partnera.

Romčovi jsem jen oznámila, že s kotníkem nebudeme nic dělat, protože jsem se bála sundat botu, ale zároveň jsem ho seznámila s tím, že mě z té bolesti chytil žaludek a nebyla jsem schopná do sebe dostat vůbec nic. Jediné, co jsem dokázala přijmout, byla Cola.

Chvíli jsme spolu mluvili, ale bylo jasné, že jsem se musela zvednout a pokračovat dál, protože přede mnou byl další úsek a s ním i nejtěžší vrchol celého závodu, Vojak.

Pak zase dolů na další občerstvovačku Poklon, kde opět čekal Roman. V rychlosti jsem mu řekla, že stojím co kilometr v předklonu a mám už z toho zvracení takové bolesti břišních svalů, že jsem musela všechno jít a nepoběžím nic, abych se zbytečně nezničila.

Zamávala jsem mu a pokračovala dál, protože jsem si představovala, že ještě pár kilometrů a půjdu pro dalšího partnera.

Tahle myšlenka mi opravdu dávala sílu, abych zdolávala další kilometry, ale bohužel bez jídla, protože můj žaludek měl neustále potřebu zjišťovat, jestli jsem si přece jen něco nedala, co by mohl vyhodit.

Nakonec jsem dolezla na občerstvovačku Burgudac, kde jsem opět viděla Romču, ale ani tady mi nesměl pomáhat.

Poslechla jsem své tělo, že si potřebovalo na deset minut lehnout, a položila jsem se na lehátko. Začala se mnou třepat taková zimnice, že mi cvakaly zuby o sebe a nešlo to zastavit.

Dostala jsem horký čaj a zkusila se napít. Věděla jsem, že nesmím vytuhnout, protože bych pak už nevstala, a se sebezapřením jsem se zvedla, že půjdu pomalinku dál.

Hned před občerstvovačkou šla i ta trocha čaje ven a dokonce mě zastavili zdravotníci, jestli jsem v pořádku.

Já? No samozřejmě, že se ptáte… A v duchu jsem si říkala, že mám jen v pytli žaludek a k tomu vyvrtnutý kotník.

Zamávala jsem Romčovi a šla odplazit další úsek.

Šlapala jsem vzhůru a stav byl pořád stejný. Co kilometr se můj žaludek obracel naruby a přesvědčoval se, jestli by se nenašlo něco, co by mohl vyhodit.

Kotník bolel pořád stejně, ale upřímně řečeno jsem si na tu brutální bolest začínala zvykat.

Neustále jsem si s ním vykládala a děkovala mu za to, že jsme společnými silami sbírali dál kilometry, které nás přibližovaly víc a víc vysněnému cíli.

Ovšem nebyla bych to já, abych si už tak dost těžké podmínky ještě víc nezhoršila.

Vytáhla jsem trailové hůlky a chtěla si je zacvaknout do rukaviček tak, jak to dělám vždy. Nasadila jsem poutka rukaviček do hůlek a bouchnula plnou silou o zem, aby se rukavička zacvakla.

Asi už jsem byla myšlenkami úplně jinde, protože jsem bouchnula plnou silou, ale hrot levé hůlky jsem nezapíchla do země, ale do svého prstu levé nohy.

V tu chvíli jsem přestala naprosto vnímat bolest vyvrtnutého kotníku a oblil mě pot z bolesti levé nohy, kterou jsem si skoro propíchla.

Za chvíli jsem se nad svou blbostí začala upřímně smát a říkala si, že jsem konečně na chvíli přestala vnímat kotník, což nebylo úplně na škodu.

Moje hlava byla asi natolik zaměstnaná bolestí nohy a žaludku, že jsem přestala vnímat kilometry, protože jsem se najednou objevila na další občerstvovačce Trstenik na 84. kilometru a zároveň v polovině trasy.

Vzhledem k tomu, že jsem do sebe za celých 80 kilometrů nedostala opravdu ani kousek pevné stravy, zkusila jsem do sebe nasoukat alespoň banán.

Pak jsem zvedla kotvy a šla dál, protože jsem se nemohla dočkat, až se objevím na další občerstvovačce v Buzetu a budu mít za sebou 100 kilometrů.

Nevím vůbec jak, ale asi mě síla myšlenek hnala takovým způsobem vpřed, že jsem v tomhle stavu dokázala dokonce předběhnout dvě běžkyně a na občerstvovačce byla o hodinu dřív, než mi hlásila aplikace.

Roman nechápavě koukal, co tam dělám, a já s radostí zahlásila, že se mi trošku polepšilo.

Ovšem nic netrvá věčně. Za pár minut se mi opět začal z bolesti od kotníku obracet žaludek a já se raději zvedla, abych se moc nerozmazlovala dlouhou přestávkou.

Cvak, cvak, na asfaltce se ozýval zvuk mých hůlek a já opět tiše stoupala dál.

Po pár minutách se žaludek rozhodl, že by chtěl zase vyzkoušet, jestli jsem přece jen něco nesnědla. Fajn. Opět do předklonu a žaludek se přesvědčoval.

A aby toho nebylo málo, začalo pěkně pražit sluníčko, které mi v tomhle stavu nedělalo vůbec dobře.

Už tak to bylo dost náročné a bylo mi jasné, že musím svému tělu tu cestu nějak ulehčit.

Vytáhla jsem kšiltovku, kterou jsem máčela v každé kaluži, kterou jsem cestou viděla. Nebudu radši ani popisovat, jak ta voda voněla, protože to se opravdu popsat nedá.

Ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Důležité bylo, že jsem díky tomu byla schopná pokračovat dál a doplazila se na další občerstvovačku Butoniga na 117. kilometru, kde jsem měla za sebou splněny další kilometry pro partnery.

A co víc? Zbývalo mi posledních 52 kilometrů a já se čím dál víc a víc přibližovala cíli.

Nebyl proto čas vysedávat, zvedla jsem se a šla dál. V hlavě jsem měla jediné, dostat se na občerstvovačku v Livade na 147. kilometru, kde na mě zase čekal Roman.

Ten úsek byl nekonečný, ale hnala mě myšlenka, že každým krokem jsem blíž k cíli.

Když jsem se konečně dostala do Livade, na chvíli jsem se zastavila a podívala se na hodinky. Do cíle zbývalo posledních 22 kilometrů.

Zvedla jsem se, protože jsem věděla, že čím dřív půjdu, tím dřív budu v cíli.

Představovala jsem si posledních 22 kilometrů a oči se mi zalévaly slzami. Ještě kousek a budu tam.

Ovšem ani těchto 22 kilometrů jsem nemohla mít lehkých. Žaludek se chtěl během té doby snad 300krát přesvědčit, jestli jsem do něho opravdu pořád nic nedala.

Fakt kromě Coly nic, ale nějak jsem mu to nedokázala vysvětlit.

Těch 22 kilometrů bylo nekonečných a snad z celé trasy nejhorších.

Chvíli jsem byla v předklonu, pak jsem si lehla na zem, abych si trošku ulevila a vydýchala své namožené břišní svaly, pak jsem se zase zvedla a pokračovala dál.

A najednou mi přišlo, že všude cítím moč.

Přemýšlela jsem, přemýšlela a pak jsem uviděla běžce, který si u kraje cesty ve stoje ulevoval.

V tu chvíli mi došlo, že jsem poslouchala tělo, když si potřebovalo lehnout, ale nějak mi nedošlo, že muži prostě zastaví kdekoliv u kraje, a já se v tom pak krásně válela.

No nic, smrděla jsem už i na fotce, ale důležité bylo doběhnout do cíle.

A když doběhnout, tak opravdu doběhnout.

Otočila jsem se a viděla za sebou ženu. Asi to nebyla závodnice z mojí 168kilometrové trasy, ale jistota je jistota, a tak jsem se rozběhla.

Trasu 169 kilometrů s převýšením 6858 metrů, kterou jsem šla od 3. kilometru s vyvrtnutým kotníkem, bez jídla a s neustálým zvracením, jsem zdolala v čase 33:01 hodin a doběhla na 10. místě mezi ženami a na 3. místě v kategorii.

Na ty podmínky jsem byla s výsledkem upřímně víc než spokojená a moje tělo si po tom všem zasloužilo naprostý klid.

Dala jsem mu čas, péči a prostor na to, aby se z toho všeho mohlo vzpamatovat, protože jsem cítila, že tentokrát jsem ho opravdu dostala až na úplnou hranici.

Samozřejmě jsem hned zamířila i ke svému úžasnému ortopedovi, který se o můj kotník postaral s tou nejlepší péčí, a stejně tak ke svému skvělému masérovi.

A víte, co na tom bylo vlastně nejzajímavější?

Že jsem tu botu tenkrát nesundala.

Já jsem to tehdy vůbec neřešila, prostě jsem cítila, že jakmile bych ji sundala, už ji zpátky nedám, a tím by to celé skončilo.

Šla jsem dál, pomalu, opatrně, podle toho, co mi ten kotník dovolil.

Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli je to správně, nebo ne, jen jsem se snažila vnímat každý krok a nějak to celé zvládnout.

Až zpětně jsem se dozvěděla, že kdybych tu botu sundala, s největší pravděpodobností bych skončila v nechodící sádře.

Prosím, to ale vůbec neznamená, že bych někomu doporučila běžet s vyvrtnutým kotníkem.

Bylo to spíš o tom, že svoje tělo znám, naslouchám mu a snažila jsem se vnímat každý signál, který mi dávalo, protože právě to mě tehdy dovedlo až do cíle.

A DÍKY BOHU, ŽE JSEM TENKRÁT NEPODCENILA MENTÁLNÍ PŘÍPRAVU,

PROTOŽE TENKRÁT DOŠLA DO CÍLE MOJE HLAVA!!!!