Nikdy není pozdě začít.

Pohyb jsem měla ráda celý život. Odjakživa jsem měla potřebu hýbat se. Sport mě bavil ve všech jeho podobách. Možná je to i tím, že jsem zrozená ve znamení Berana. Potřebuju jít dopředu, vybít energii, nezůstat stát na místě.

Možná i proto jsem chtěla jít na sportovní školu. Jenže pokaždé, když sport začal být trochu víc o výkonu a dechu, přišlo astma.

Pamatuju si běh na 1500 metrů ve škole. Doběhla jsem a pak jsem odpadla s astmatickým záchvatem. A přesně takhle to skončilo pokaždé, když byl nějaký sport trochu víc náročný na dýchání. Postupně jsem si zvykla, že některé věci prostě nejsou pro mě. Zůstalo mi fitko. A pak přišel život....

Narodili se mi dva úžasní synové. Pohyb samozřejmě nezmizel, jen změnil podobu. Většinu věcí jsme dělali spolu. Jezdili jsme na kole, chodili na brusle nebo procházky. Byly to hlavně aktivity s dětmi a kolem dětí.

Na kluky jsem byla sama, takže se všechno přirozeně točilo hlavně kolem nich. Byla jsem pořád v pohybu, ale nebyl to čas pro mě. Spíš způsob, jak fungovat, zvládat dny a být s nimi.

A když se mi zdálo, že se život konečně začíná skládat tak, jak má, přišla další rána. O to silnější, že byla naprosto nečekaná. Najednou se všechno rozpadlo a já zůstala stát sama uprostřed něčeho, co jsem si myslela, že už mám vyřešené. V tu chvíli jsem to vnímala tak, že se mi zhroutil celý svět.

Během čtrnácti dnů jsem zhubla deset kilo. Vyjít schody v domě byl v té době skoro heroický výkon. Nedokázala jsem spát, jíst, ani normálně fungovat. Bolest na duši byla tak silná, že jsem byla vlastně ráda, když jsem zvládla alespoň péči o své tehdy ještě malé syny.

Věděla jsem ale jedno. Pokud se sebou něco okamžitě neudělám, neskončí to dobře.

A tak asi po dvou měsících přišel den, kdy jsem si řekla, že tohle prostě nesmím dovolit. Mám syny, kteří potřebují mámu. Silnou! A takovou, ke které budou jednou vzhlížet a na kterou budou pyšní.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo....

Rozhodla jsem se, že zkusím dělat nějaký sport naplno. Ne kvůli výkonu nebo výsledkům, ale proto, abych ze sebe dostala ven tu bolest. Věřila jsme z celého srdce, že mi to pomůže. A snad poprvé jsem měla pocit, že mě v tom nezastaví ani moje astma.

Na začátku jsem zkoušela snad všechno, co mě napadlo. Nejvíc mi sedl box. Mohla jsem tam chodit i se syny a doslova ze sebe vybít všechno, co bolelo. Pomáhalo to, ale cítila jsem, že to pořád nestačí.

Začala jsem běhat po večerech. Pět, deset kilometrů. V teplákách s obyčejnou čelovkou, bez plánu. Nejspíš to vypadalo komicky, ale bylo mi to jedno. Důležité bylo, že mi to pomáhalo.

Postupně jsem k běhání přidala běžecký pás. A pak přišly hory. V noci, když kluci spali, abych je nezanedbávala. Nebyli doma sami. Bydlela jsem vedle sestry, která by jim v případě potřeby pomohla. A tak jsem třikrát týdně vyrážela na noční tréninky. Smrk, Lysá, někdy celý okruh Smrk–Šance–Lysá.

Plíce se samozřejmě ozývaly. Tak jsem zpomalila. Když se dech uklidnil, popoběhla jsem ke stromu. Pak jsem šla. Pak zase kousek běžela. A tak pořád dokola. Až jsem jednoho dne dokázala vyběhnout celou Lysou horu.

Po třech měsících tréninku jsem se postavila na start Beskydské sedmičky. S parťákem Pavlíkem, kterého jsem poznala týden před závodem, když jsme si hledali někoho do dvojice. Já úplně začínající amatér, on zkušený sportovec. Bylo jasné, že každý jsme někde jinde.

Na tento závod nikdy nezapomenu. Asi po dvaceti kilometrech mě při seběhu nechtěně shodili jiní běžci. Spadla jsem tak, že jsem si rozmlátila rameno i obličej. Nebylo to hezké a dost to bolelo, ale nezastavila jsem se. Byli jsme přece ve dvojici a nemohla bych mu říct, že dál nejdu. A běželo se dál...

Po zhruba čtyřiceti kilometrech se situace otočila. Problémy začal mít Pavlík. Zpomalili jsme na poloviční tempo a přestali řešit čas i výkon. Soustředili jsme se jen na každý další krok. Až jsme byli najednou v cíli.

A jako bonus jsme skončili druzí v kategorii mix.

Tehdy mi došlo, že člověk často zvládne mnohem víc, než si dokáže představit. Ne proto, že by byl výjimečný, ale proto, že když se soustředí na cestu a ne na strach, tělo i hlava se dokážou přizpůsobit.

Možná právě proto dnes vím, že začít se dá kdykoliv. A že hranice máme často nastavené jinde, než skutečně jsou.

A hlavně! Pohyb mi pomohl projít nejtěžším obdobím mého života a dovedl mě na cestu ultra. Stejně tak může jinému člověku pomoci jiný pohyb a ukázat mu jeho vlastní cestu.