Moje první B7

Moje první B7

Pokud jste nečetli první díl, najdete ho na mém Instagramu. Psala jsem tam o tom, jak jsem se po jedné z nejtěžších životních etap znovu postavila na nohy a začala běhat. O nočních výbězích na Lysou horu, trénincích mezi prací a dětmi a taky o tom, jak jsem se bez velkých zkušeností přihlásila na svůj první ultra závod B7.

Trénink trval tři a půl měsíce a závod se pomalu blížil. Do startu zbývalo asi deset dní a já měla pocit, že všechno konečně směřuje k jednomu bodu.

Jenže bych to asi nebyla já, aby se zase něco nezkomplikovalo.

Kamarád, se kterým jsme měli závod jít, mi napsal, že nakonec nemůže. A věřte mi, že tohle opravdu nechcete číst deset dní před startem. Těm tréninkům jsem v té době věnovala neskutečně moc energie a v mém tehdejším stavu to bylo opravdu maximum, co jsem ze sebe dokázala vymáčknout. A najednou mi všechny ty noční výběhy a všechny ty hodiny v horách připadaly úplně zbytečné.

Seděla jsem na posteli, po tvářích mi tekly slzy a v hlavě jsem měla jedinou otázku.

Co teď?

Ten závod pro mě nebyl jen běh. V té době to bylo něco, čeho jsem se držela. Něco, co mi dávalo smysl a sílu jít dál. Často jsem si představovala, jak dobíhám do cíle a moji kluci mi skočí kolem krku. A že budou hrdí na to, že jejich máma to nevzdala.

Pak mi ale napsala kamarádka, že její kamarád taky přišel o parťačku a jestli bych to nechtěla zkusit s ním. Odkývala jsem to, protože jsem věděla, že tu šanci prostě musím využít. Jinak bych si to asi nikdy neodpustila.

Domluvili jsme se, že se potkáme v neděli na Ostravici a dáme si společný trénink na trase Smrk – Šance – Lysá. Asi 26 kilometrů a převýšení kolem 1700 metrů. Trasa, která opravdu prověří každého.

Když přijel, málem jsem dostala infarkt. Z auta vystoupil vyšlehaný sportovec, oblečený od hlavy až k patě ve značkovém oblečení. A já? Stála jsem tam jako naprostý laik, který pořádně neví, co na sebe, ani jaké boty vlastně na ultra potřebuje. V tu chvíli mě polil pot a bylo mi jasné, že tenhle trénink bude moje smrt. A moc jsem se nepletla.

Celou cestu na Smrk jsem za ním vlála jak papírový čert. Nevzdávala jsem se, ale v duchu jsem se modlila, ať už jsme nahoře a přijde seběh, který jsem si v té době začínala zamilovávat.

Konečně přišel vrchol a s ním i vysněný seběh.

Letěla jsem dolů jako vítr a Pavlík byl najednou za mnou. Otočila jsem se, zakopla a než jsem stihla cokoliv udělat, letěla jsem k zemi. Pamatuju si, jak na mě křičel, co mi je. Já se rychle zvedla, podívala se na krvavá kolena a jen řekla, že to nic není, a běžela dál.

Pokračovali jsme dál na Lysou horu, kde jsem do kopce opět umírala, ale přesto jsem se snažila držet tempo. V duchu jsem si opět přála, ať už jsme nahoře a přijde další seběh. A když přišel, znovu jsem šla před Pavlíka a letěli jsme dolů na Ostravici.

Za dvacet minut jsme byli u auta. Pavlík mě tam obejmul a řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu:

„S tebou půjdu kamkoliv, protože něco takového jsem ještě nezažil.“

A tak jsme o pár dní později v pátek stáli na startu mého prvního závodu B7.

Bylo těsně před desátou večer. Všude kolem nás stáli závodníci s čelovkami, ve vzduchu visela nervozita a zvláštní atmosféra, kterou zná jen ten, kdo to někdy zažil. S Pavlíkem jsme se objali a vyrazili.

Hned po startu někteří závodníci vystřelili tempem, které mi přišlo úplně šílené. A i když jsem tehdy neměla zkušenosti, bylo mi jasné, že tohle dlouho nevydrží. Nemluvím o elitě, ale o hobby běžcích, kteří letěli první kilometry tempem pod čtyři minuty na kilometr.

Já jsem tohle ale vůbec řešit nemusela. Měla jsem totiž starosti sama se sebou a snažila se rozdýchat svoje astmatické plíce. Paradoxně mi asi právě ty moje plíce nedovolily přepálit start. Takže jsem se v klidu rozdýchala a našla si udržitelné tempo.

Sbíhali jsme dolů do Řeky a tam se to začalo lámat. Jakmile jsme se otočili do kopce, trať se začala ucpávat závodníky, kteří to přepálili, a najednou už nemohli. Stáli opření o hůlky, snažili se to rozdýchat a někteří tam doslova bojovali sami se sebou.

My jsme se mezi nimi prodírali nahoru, předbíhali je a mířili na další vrchol, tehdy ještě Ropici. Po jeho zdolání následoval seběh do Morávky.

Letěla jsem dolů jak blázen a užívala si každou vteřinu. Jenže to netrvalo dlouho. Jeden závodník mi nechtěně hodil hole pod nohy. Ani nevím, jak, ale najednou jsem letěla vzduchem a pak ležela na zemi.

V tu chvíli jsem byla asi nejvíc vděčná za svou čelovku na hlavě, protože pád zbrzdila a já si nerozbila úplně celý obličej. Krev z rtu mi kapala na tričko, rameno štípalo a Pavlík se na mě díval s výrazem, jako by nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat. Lidi kolem se ptali, jestli jsem v pořádku.

Plná adrenalinu jsem vyskočila a jen řekla: „Jasně.“

Otřela jsem si kapesníkem krev a zeptala se Pavlíka, jak vypadám. Podíval se na mě a řekl: „Zlato, strašně.“

Rty mi pulzovaly a já se snažila úsměvem zakrýt bolest a ještě vtipkovat, že budu bez výplně vypadat jako Angelina Jolie.

A běželi jsme dál.

Dobíháme na občerstvovačku v Morávce, kde mě chtěli zastavit a ošetřit s tím, že takhle přece nemůžu pokračovat.

Já jsem ale veškerou péči odmítla, protože jsem měla v hlavě jen jednu věc. Dostat se do cíle a obejmout svoje milované syny.

Tak jsme pokračovali na další vrchol Travný s tím, že to nejhorší už máme snad za sebou a teď už to bude jen lepší.

Nechci si tady hrát na hrdinku, že to byla pohodička, protože nebyla. Bylo to pro mě fyzicky náročné a po tom pádu jsem bolest cítila při každém kroku. Snažila jsem se ale soustředit na to, že jsme ve dvojici a nemůžu si jen tak říct, že skončím. Navíc s tak úžasným sportovcem, jakým Pavlík byl.

Běželi jsme dál a kolem druhé hodiny ráno jsme se ocitli na občerstvovačce v Krásné, kde nám zbývalo asi 65 kilometrů do cíle. Občerstvili jsme se a vyrazili směrem na Lysou horu.

Jenže najednou začalo být Pavlíkovi strašně zle. Měl mžitky před očima a bylo vidět, že je na pokraji kolapsu. Chvíli jsme stáli a čekali, co bude. Hned jsem mu nabídla, že pokud mu je opravdu tak zle, klidně skončíme. V takovém případě, když vím, že to není jen „rozbitý kokos“, ale může to být něco vážnějšího, bych za každou cenu nešla dál.

Pavlík to ale rezolutně odmítl. Řekl, že to nevzdá, jen zpomalíme. Vypnul si čelovku, která mu nedělala dobře, s tím, že půjdu před něho, aby viděl, a budu udržovat tempo. Tímto způsobem jsme opět pokračovali dál.

Dostali jsme se na Lysou horu a potom už jen seběhli dolů na Ostravici. Tam jsme se na chvíli zastavili, něco snědli a vyrazili dál už i bez čelovek na druhou polovinu závodu směrem na Smrk.

Postup byl pořád stejný. Já držela tempo a Pavlík šel za mnou. Snažila jsem se to vše odlehčit a občas vtipkovat, aby nám to líp utíkalo.

Na Pustevnách ale přišla další krize. Pavlík potřeboval něco sníst, ale na nic neměl chuť. Vytáhla jsem proto z běžecké vesty poslední gumovou myš, která po mém pádu nevypadala vůbec vábně, protože byla ulepená a obalená kamínky, takže to byla spíš zoufalá varianta než něco, na co by se člověk těšil. Podíval se na ni, očistil ji a bez váhání ji snědl.

Bylo neuvěřitelné sledovat, jak ho to najednou nakoplo. Znovu jsme se dostali do tempa a kilometry začaly ubíhat.

Přeběhli jsme Pinduli, vyběhli na Javorník a před námi byl poslední seběh do Frenštátu.

Letěli jsme dolů a oba jsme se už viděli v cíli. Ten se za chvíli objevil a moderátor Marián najednou hlásil, že do cíle na druhém místě doběhla dvojice v kategorii mix – Linda Tekeliová a Pavel Krčmář.

Myslím, že ještě dnes úplně nechápu, že po tom všem jsme doběhli na druhém místě.

V tu chvíli na mě skočily moje děti, rodiče i brácha a já jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě, protože všechno, co jsem do toho dala, najednou dávalo smysl.

A věřím, že jsem tím svým dětem ukázala, jak silná jejich máma je a že mě jen tak něco nezlomí.

Ten závod mi dal hlavně to, že jsem si poprvé sáhla na to, kde mám svoje hranice, a zjistila, že jsou úplně jinde, než jsem si myslela.

A možná právě proto jsem u dlouhých závodů nezůstala jen jednou.

O tom zase v sobotu v dalším díle.