Tento závod závod mě rozebral na kusy.

Pokud jste nečetli předchozí díly, najdete je u mě na Instagramu.

Když se dnes vracím k mojí první B7, dochází mi, že právě tam se to všechno zlomilo. Tehdy jsem to ještě neuměla pojmenovat, ale dnes už vím, že to byl začátek cesty, která mě změnila mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit.

Na závod B7 jsem se potom vrátila ještě několikrát a postupně jsem přidala i LH24 a další závody v zahraničí. S každým z nich jsem šla o kousek dál. Vzdálenosti, které mi kdysi přišly nepředstavitelné, se začaly prodlužovat a já jsem si postupně prošla trasami dlouhými 120, 130, 170 nebo 270 kilometrů.

Tady jsem začala chápat, že ten největší boj se neodehrává v nohách, ale v hlavě. Ve chvílích, kdy už nemáte z čeho brát, a stejně se musíte rozhodnout, jestli uděláte další krok.

Umístění přicházela téměř pokaždé, ale nikdy to nebylo to, co mě hnalo dopředu. Pro mě byly důležitější chvíle, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu, ale stejně jsem šla dál.

A právě někde na téhle cestě dostalo všechno ještě hlubší smysl, protože jsme s dalšími holkami založily Nadační fond Nezávodím - Pomáhám s myšlenkou, že pohyb nemusí být jen o překonávání sebe sama, ale že právě skrze něj můžeme pomáhat i ostatním. Od té chvíle už pro mě každý závod nebyl jen o kilometrech, ale i o tom, že každý krok má svůj důvod.

A pak přišel rok 2024 a závod, který ve mně zanechal stopu, kterou neumím úplně popsat.

Swiss Peaks 360 ve švýcarských Alpách jsem běžela jako další projekt pro náš nadační fond. Proto jsem už od začátku věděla, že to nebude jen další závod, ale závazek, který chci úspěšně dokončit, ať se na trati stane cokoliv.

Zároveň to byl jeden z nejtěžších závodů, jaký jsem kdy zažila. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Byly momenty, kdy jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Docházely mi síly, hlava odmítala přijmout realitu a každý další krok byl rozhodnutím, jestli pokračovat, nebo to vzdát.

A právě v těchto chvílích jsem pochopila, že některé závody se neběží nohama, ale srdcem.

Původní trať měla mít 360 kilometrů s převýšením 26 500 metrů a už to mi přišlo šílené, protože do té doby jsem měla za sebou maximálně 270 kilometrů. Týden před startem nám ji natáhli na 380 kilometrů a během závodu se ještě několikrát měnila, takže jsem nakonec měla v nohách něco, co jsem si na začátku neuměla ani představit.

Kolik to bylo, vám řeknu až na konci. Každopádně můžu napsat, že to byla dlouhá cesta, která mě rozebrala na kusy.

Po několika dnech a probdělých nocích jsem přestala přemýšlet. Hlava se postupně vypnula a zůstal jen jeden cíl, jít dál.

Tělo postupně přestávalo spolupracovat. Nehty odpadávaly a moje chodidla byla jeden velký puchýř. Každý krok bolel víc, než si člověk dokáže představit. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že tu bolest necítím, jen abych se dokázala znovu rozběhnout a dostat se k další občerstvovačce, kde na mě čekal můj support tým.

V myšlenkách jsem byla pořád se svými syny, které mám vytetované i na ruce jako dvě vlčata. Při každém odrazu hůlkou jsem se na ně dívala, mluvila k nim a v těch nejtěžších chvílích si říkala, že tohle nevzdám a že na sebe musím dávat pozor. Protože oni jsou můj celý svět a důvod, proč se vždycky musím vrátit domů.

Když už jsem toho měla opravdu víc než dost, začalo mi být jasné, že na trati něco nesedí. Kilometry nevycházely a trať nebyla taková, jaká měla být. Během závodu ji změnili a nečekaně natáhli.

A věřte mi, že v tomhle stavu jsem nepotřebovala ani jeden kilometr navíc. Každý krok bolel tak, že jsem se musela přemlouvat, abych vůbec došlápla. Chodidla mě neskutečně pálila a při každém došlapu jsem cítila, jak bez kůže tepou.

Ta bolest člověka opravdu neuvěřitelně vyčerpává a v tomhle stavu je pak strašně těžké zůstat soustředěná, obzvlášť v technických a nebezpečných úsecích v horách.

A přesně v jednom takovém momentu se to celé ještě víc zkomplikovalo.

Na jedné občerstvovačce jsme totiž vůbec nevěděli o pravidle, že si musíme hned při příchodu pípnout čip, jako že už i odcházíme. Upřímně, doteď jsem ten význam nepochopila. Seděla jsem tam, jedla, snažila se aspoň trochu dát dohromady, a najednou jsme zjistili, že mám asi dvě minuty na to, abych se stihla pípnout a nediskvalifikovali mě. Takže jsem bez bot, uprostřed noci, běžela přes parkoviště zpátky, jen abych to zvládla.

Stihla jsem to, ale běžce hned po mně už vyloučili, a mě to v tu chvíli zasáhlo víc, než bych čekala. Najednou jsem si úplně jasně uvědomila, jak málo stačí k tomu, aby všechno skončilo. A s touhle myšlenkou jsem pak pokračovala dál do nočních hor. Pořád jsem myslela na ty běžce, které nenechali pokračovat, a bylo mi z toho strašně smutno.

A právě v téhle chvíli přišel úsek, na který nikdy nezapomenu.

Na první pohled nepůsobil nijak dramaticky, ale ve skutečnosti byl jeden z nejnebezpečnějších. Cesta vedla po skále, po úzkém chodníčku, kde jsem vůbec nevěděla, kam přesně položit chodidla. Stačilo pár centimetrů vedle, a letěla bych dolů. Nikde nebylo žádné lano ani nic, čeho bych se mohla chytit. Jen já, skála a ticho.

Zastavila jsem se, přilepila se ke skále a začala se posouvat centimetr po centimetru. Srdce mi bušilo tak, že jsem ho cítila až v krku. Z hluboka jsem dýchala, abych nezačala panikařit, protože tohle by ničemu nepomohlo a v hlavě mi běžela jediná myšlenka. Musím se vrátit za klukama domů.

Ten úsek jsem nakonec překonala, ale tím to neskončilo.

Následoval jeden z nejhorších seběhů celé trasy. Dolů jsem se soukala po zadku, přes kameny a bodláky a jen se tiše modlila, ať už jsem dole.

Konečně jsem se dostala na občerstvovačku, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat ven. Začala jsem plakat tak, že mě nešlo utěšit. Psychicky jsem byla úplně na dně. Na chvíli mi dokonce vypnulo tělo a já nevěděla o světě.

Po chvíli jsem se probrala, znovu se sebrala a s nevědomím toho, co mě ještě čeká, pokračovala dál.

Na poslední občerstvovačce mi pak hodinky ukázaly 412 kilometrů a já věděla, že přede mnou je posledních 12 kilometrů. Support se snažil dostat do mě něco teplého, doplnili mi běžeckou vestu a já se zvedla naposledy s jedinou myšlenkou. Mít to za sebou a zavolat synovi, který měl ten den narozeniny.

Z posledních sil jsem se znovu rozběhla a postupně se dostávala blíž k cíli, až jsem uslyšela hudbu. V tu chvíli se mi draly slzy do očí, protože jsem byla tak blízko, že bych to došla snad i po rukou. A zároveň mi došlo, že jsme tento závod/projekt společnými silami opravdu zvládli.

Do cíle jsem jako jediná Češka doběhla za 153 hodin a na hodinkách jsem měla 424 kilometrů s převýšením 27 000 metrů. A teprve tam mi došlo, co všechno jsem musela vydržet.

Znovu jsem si uvědomila, proč to dělám. Tenhle závod nebyl totiž jen o mně. Byl to hlavně projekt NF Nezávodím - Pomáhám, abychom mohli společně pomáhat lidem, kteří to potřebují.

A pokud si myslíte, že trasa 424 kilometrů byla ta nejdelší, tak se pletete.

Ale o tom zase někdy příště…