Proč mi ultra dává smysl

Když se někdo dozví, že běhám ultra, většinou to vyvolá spíš starost než zvědavost. Jestli je to zdravé, jestli si neničím kolena, jestli mě to pořád baví a kdy s tím jako hodlám přestat. Jako by ultra nebyl sport, ale něco, co se dá dělat jen chvíli, než se člověk vrátí k „normálnějším“ věcem nebo ho to celé dožene.

A víte co? Svým způsobem to chápu. Z pohledu někoho, kdo to nikdy nezažil, to může vypadat dost zvláštně, možná i trochu jako masochismus. Dobrovolně se rozhodnout být několik hodin nebo dní v pohybu v zimě, v dešti, ve vedru. Jíst a převlíkat se v lese, radovat se z polívky z kelímku nebo z toho, že jsem se z posledních sil vyškrábala na vrchol hory. A pak jsou tu fotky ze závodů, které nejsou zrovna reklamou na pohodový a relaxační víkend. Je z nich vidět únava, krize, někdy i bolest a puchýře, které se rozhodly, že budou mít na mých chodidlech vlastní karneval.

Jenže to, co je vidět na fotkách z tratí nebo z cílů závodů, je jen malý kousek celé skládačky. A většinou ten nejméně zajímavý.

Pro mě je ultra hlavně způsob, jak se dostat na místa, kam se jinak než po svých nikdy nedostanu. Tyhle výhledy se nikde v televizi nevysílají a fotky jsou možná fajn, ale foťák nikdy nezachytí to, co tam opravdu cítím. To si musím prožít a odnést ve svém srdci.

Zároveň je ultra úžasné v tom, že si díky tomu udržuju kondici, která se hodí i na běžný život. Nemyslím tím, že bych pořád někam běhala, ale že mi nedělá problém pobíhat třeba celý den v práci. Tělo je zvyklé dlouhodobě fungovat a nezhroutí se z delší námahy. A to se hodí víc, než honit osobáky na krátkých tratích. Navíc, vzhledem k energetickému výdeji na takových akcích si můžu občas s klidem a bez výčitek dopřát i nějakou tu dobrotu. To je taková příjemná tečka navíc.

Hodně lidí se ptá na psychiku. Jestli to není hlavně o překonávání sebe sama a posouvání hranic. Nebudu lhát, že někdy ano, ale většinou je to spíš o tom zůstat v klidu, když to zrovna nejde podle plánu. A věřte mi, že podle plánu to nejde dost často!

V takových chvílích se učím zpomalit, když je to potřeba, a nepanikařit, když přijde krize, protože většina z nich stejně jednou přejde. A když nepřejde hned, tak s ní prostě nějakou dobu běžím. Hodně mých krizí se dá vyřešit jídlem, pitím a krátkým odpočinkem. Je to pro mě trénink klidu ve chvílích, kdy to není ideální, a tahle schopnost se mi hodí i v situacích, které s během nemají nic společného.

Mám ráda i tu jednoduchost, kterou ultra přináší. Na trati je pro mě život docela přehledný. Mám za úkol dojít na další místo přes nějaký ten kopec, najíst se, napít se a jít dál. Žádné složité rozhodování, žádné přepínání myšlenek mezi deseti věcmi najednou. Jen pohyb dopředu. Dobře, někdy samozřejmě zakufruju a trocha rozhodování a paniky tam je, ale i to k ultra patří a je to součást dobrodružství. Jinak je ultra z mého pohledu pro hlavu opravdu až překvapivě uklidňující.

Co si ale já na ultra vážím hodně, je to, kolik skvělých lidí díky němu poznávám. Nejen na závodech, ale i při trénincích, na společných výletech nebo na cestách. Lidi, se kterými se potkám v lese, rozdělíme se o jídlo, obejmeme se na občerstvovačce, když nám není dobře. Někdy spolu běžíme desítky kilometrů a mám pocit, že se známe roky. Někteří z nich se pak stanou součástí mého života mnohem víc, než bych, kdy čekala. A za to jsem neskutečně vděčná.

Jenže pro mě to nikdy nebylo jen o kilometrech, časech nebo o tom, co všechno vydržím. Od určité chvíle je pro mě běh hlavně způsob, jak můžu pomáhat lidem, kteří to mají v životě mnohem těžší než já. Můžu spojit něco, co mě baví a co je přirozenou součástí mého života, s něčím, co má smysl i mimo svět závodů, tréninků a startovních čísel. To je pro mě osobně mnohem důležitější než jakýkoli výsledek nebo čas v cíli.

Možná to zvenku pořád vypadá jako extrém. Já to tak ale necítím. Pro mě je to hlavně způsob, jak spojit pohyb a pomoc druhým do jednoho celku, který mi dává smysl.