Když hlava chce zastavit, já běžím

Běh na běžeckém pásu je pro mě něco víc než jen pohyb. Nesnáším ho, ale právě proto ho občas používám. Každý krok, každý nádech a výdech je pro mě bitva s hlavou, s tím, jak tělo i mysl chtějí zastavit. Na pásu nemám kam utéct a v cílí mě nečeká žádná odměna v podobě zdolaného kopce. Je to jen monotónní pohyb a moje hlava, která se mě snaží přesvědčit, že to nemá smysl. A já jí nenaslouchám.

Běhání na pásu mě učí trpělivosti a disciplíně! Každý kilometr je test, každá minutu je výzva. Venku běhám moc ráda, jelikož jsem na vzduchu, vnímám krajinu a užívám si vítr ve vlasech. Na pásu je to čistá koncentrace na to, abych to nevzdala. Naučila jsem se poznávat svoje hranice a učit se je posouvat. Je to nepohodlné, je to těžké a přesně proto to dělám.

Výhodou je, že tady všechno záleží jen na mně. Nemusím řešit počasí, tmu, bláto nebo kameny, které by mi mohly stát v cestě. Pás mi dává kontrolu, mohu nastavovat tempo, zátěž, sklon. Vidím svůj pokrok, sleduji tep, čas, spálené kalorie. Věřím, že tahle kontrola a přehled mě učí disciplíně a soustředění.

Nevýhody jsou zjevné a někdy k zbláznění. Je to neskutečná nuda, monotónnost. Pohyb je nepřirozený, tělo se musí přizpůsobit. Chybí mi vítr ve vlasech, slunce, vůně lesa nebo šotolina pod nohama. Pás je omezený prostor, žádný unik, žádné překvapení. Jen já a moje hlava, která mě testuje, jestli to vzdám.

Nemohu říct, že bych milovala běh na pásu, ale miluji, co mi dává. Jasně vidím každý pokrok, každý okamžik, kdy hlava zmlkne a tělo pokračuje. A v těch chvílích cítím, že jsem silnější než včera, že dokážu víc než si myslím.