Krize na trati

Krize k dlouhým běhům patří stejně přirozeně jako únava nebo těžké nohy. S rostoucími kilometry se mění nejen stav těla, ale i psychika. Proto je velmi pravděpodobné, že přijde chvíle, kdy se začne zdát všechno složitější, pomalejší a náročnější než na startu. Neznamená to, že je něco špatně. Znamená to, že běh trvá dlouho.

Krize může mít mnoho podob. Někdy se ozve tělo v podobě ztuhlosti, bolesti nebo těžkých nohou. Jindy se přidá hlava a objeví se pochybnosti a ztráta chuti pokračovat. To pak může někdy přerůst v myšlenky na odstoupení. Velmi často se stává, že se propojí obě tyto roviny. A aby toho někdy nebylo málo, přidá se ještě třeba nepohodlí na trati, například puchýře, odřeniny, otlaky, ztuhlá záda nebo bolest ramen od běžecké vesty, případně křeče. U dlouhých závodů se může objevit i krize spojená s nocí, únavou, ospalostí a změnou rytmu, která je najednou těžší zvládnout.

Tyto potíže samy o sobě nemusí znamenat konec závodu, ale dokážou výrazně ovlivnit psychiku. Je proto dobré, abychom se na ně dopředu připravili. A třeba na puchýře nebo odřeniny nosili s sebou pár věcí, kterými si lze alespoň trochu ulevit. Náplast, vazelína nebo suché ponožky nezaručí, že nepohodlí zmizí, ale mohou výrazně pomoci v tom, aby se situace nezhoršovala a aby bylo možné pokračovat dál. Jak si pomoci i od jiných potíží, si přečtete samozřejmě dál.

Myslím si, že je dobré nastoupit na start s tím, že nás nějaká krize na trati potká. Pokud se tak nestane, bude to příjemný bonus. Když s touto možností počítáme už dopředu a jsme na ni alespoň v hlavě připraveni, nemusí nás pak zasáhnout tak silně, jako když budeme přesvědčení, že nám se to stát nemůže.

Když krize opravdu přijde, většinou to není najednou. Spíš se pomaličku plíží. Tempo se začne nenápadně propadat, hlava je unavená, myšlenky se začnou točit dokola a všechno, co před pár hodinami působilo zvládnutelně, začne být najednou složité. V takové chvíli je důležité si uvědomit, že většina krizí má konkrétní příčinu. Tělo je unavené, chybí energie nebo tekutiny, případně je přetížené podmínkami. Důležité je, abyste nezačali panikařit.

Velmi specifická bývá krize v noci. Tělo je nastavené na odpočinek, biologické hodiny pracují jinak, přidává se ospalost, chlad nebo naopak zvláštní přehřátí. Světlo čelovky zužuje prostor jen na pár metrů před sebou a hlava může začít vytvářet mnohem temnější scénáře než přes den. Myšlenky se zpomalují, reakce nejsou tak pohotové a všechno působí náročněji. V noci je proto ještě důležitější soustředit se na malé cíle. Dojít k jednomu stromu, pak k druhému a snažit se držet rytmus. K tomu pravidelně jíst a pít a připomínat si, že ráno přijde.

Další silnou kapitolou je horko. Pro mě osobně je to jeden z největších problémů, obzvlášť ve chvíli, kdy se k vysokým teplotám přidá ještě vyšší nadmořská výška. Vím, že právě v těchto podmínkách musím být mnohem opatrnější a počítat s tím, že tělo bude reagovat jinak než v běžných podmínkách. Proto když dopředu vím, že mě něco takového čeká, mám u sebe i malé balení vody ve spreji, kterým se během závodu občas osvěžím. Je to sice jen malá pomoc, ale když jste na přímém slunci, kde nefoukne ani vánek a není jediný strom, který by poskytl stín, je to často jediné, co mi v té chvíli alespoň trochu uleví.

Na závodě Tenerife Blue Trail jsem si tuhle kombinaci horka a výšky zažila opravdu naplno. Při výstupu směrem k sopce Pico del Teide, kde jsem šplhala do výšky zhruba 3 500 metrů, přišla chvíle, kdy bylo jasné, že bez změny přístupu to nepůjde a tělo mi prostě vypne. Slunce pálilo, vzduch byl řídký, dýchala jsem jako pes, žaludek odmítal běžné jídlo a energie rychle ubývala.

Na občerstvovací stanici jsem se proto nejdřív ochladila ledem, který tam byl k dispozici, vzala jsem si do sáčku pár kostek ledu, které jsem si dala pod kšiltovku, na krk i na záda, a napila jsem se coly. Část coly jsem si pak nalila i do lahviček v běžecké vestě, protože jsem věděla, že tohle bude v tu chvíli jediná energie, kterou jsem schopná do sebe dostat. Upřímně jsem si říkala, že pokud mi nezabere ani tohle, tak už mi nepomůže ani svěcená voda.

Zpomalila jsem úplně na minimum a začala jsem situaci řešit postupně. Každých zhruba 20 minut jsem si sedla někde na kraj cesty, vytáhla kelímek, dala si do něj ze sáčku pár kostek ledu, zalila je colou, chvíli počkala, až se cola ochladí, a pak to s chutí vypila.

Nebylo to určitě během minuty, ale postupně jsem začala cítit úlevu. Čím víc jsem z nadmořské výšky klesala, tím lépe se mi běželo. A postupně jsem dokázala zrychlovat, až jsem pak zase byla jako rybička, která dokonce sprintovala do cíle.

Tahle zkušenost mi znovu potvrdila, že krize nemusí definitivně znamenat konec závodu. Často přicházejí proto, aby nás zpomalily a naučily vnímat potřeby vlastního těla. Učí nás poslouchat signály, které nám dává, přestat na něj tlačit a místo toho se mu snažit pomoci. Krize nás tak mnohdy neposouvají zpátky, ale naopak blíž k sobě samým.

Pamatujte na to, že pokud nezačnete panikařit, ale opravdu začnete vnímat, co vám tělo říká, je velká pravděpodobnost, že krize postupně ustoupí. A vy pak zase začnete zrychlovat. Někdy až do tempa, které jste měli na začátku. A klidně se může stát, že nakonec doběhnete do cíle i v čase, který jste si v té nejhorší chvíli nedokázali představit.

A přitom někdy stačí opravdu strašně málo. Sednout si nebo si lehnout do trávy a nechat tělo na pár minut v klidu. Doplnit energii a pití, zvolnit tempo nebo se třeba ochladit někde v potoce. A místo přemýšlení nad tím, kolik kilometrů ještě zbývá, si s úsměvem říct, že už je to vlastně kousek, že teď půjdete k jednomu bodu, pak k dalšímu. A udělat si z toho svým způsobem malou hru.

Upřímně, když jsem běžela závod Swiss Peaks 360, který měl mít původně 360 kilometrů a ještě před startem ho natáhli na 380, začala jsem svou hru hrát už od prvních kilometrů. Po uběhnutých prvních pěti kilometrech jsem si s úsměvem říkala, že mi zbývá už „jenom“ 375. Smála jsem se tomu, protože mi bylo jasné, že jinak bych se z těch čísel zbláznila. Ty kilometry totiž opravdu neubývaly tak rychle, jak by si člověk přál.

A když pak během závodu trať ještě v jeho průběhu natáhli na 424 kilometrů, přišla chvíle, kdy se mi sevřel žaludek a já jsem měla pocit, že je toho najednou strašně moc. Vždyť to mělo být původně 360 kilometrů a přesně na tuhle vzdálenost jsem se v hlavě připravovala. Chvíli jsem si jen opakovala, že se z toho nesmím zbláznit, že si nesmím sednout někam na kámen a vzdát to. Snažila jsem se znovu najít vnitřní klid, nadechnout se a pokračovat po malých kouscích. A právě tahle práce sama se sebou mě nakonec dovedla až do cíle a znovu mi ukázala, jak obrovskou roli hraje hlava.