Neplánovaná LH24

Tři týdny před závodem mi zavolal kamarád, že má registraci na LH24, ale nemůže běžet. Tak se zeptal, jestli bych to nechtěla vzít za něj. Seděla jsem doma, poslouchala ho a v hlavě mi běželo jediné: na nic takového nejsem připravená. Od září, kdy jsem doběhla 722 kilometrů s převýšením 49 000 metrů, jsem si od velkých kopců dávala oddych, běhala jsem hlavně zvlněný terén, cvičila ve fitku a jen se udržovala v pohybu. Zároveň jsem se pomalu začala chystat na další velký závod Crossing Switzerland, kde v červenci poběžím 400 kilometrů z východu na západ napříč Švýcarskem jako další projekt směrem ke sbírce 700 KILOMETRŮ NADĚJE.

Na extrémní kopcovitý závod v podobě LH24 jsem opravdu vůbec netrénovala. Neměla jsem za sebou žádné dlouhé výběhy do kopců, žádné objemy, žádné seběhy. Právě proto mi to celé přišlo trochu bláznivé, ale zároveň mě lákalo zjistit, jak na tom vlastně jsem, když se jen udržuju. Zajímalo mě, kolik toho moje tělo zvládne bez cílené přípravy, jak se budu cítit po několika hodinách v pohybu a jak bude fungovat hlava.

V žádném případě jsem neměla v úmyslu závodit ani se tam nějak honit. Už vůbec jsem tam nechtěla likvidovat svoje tělo, které se mnou snáší veškeré moje bláznivé nápady a tak dobře mi slouží. Na závod jsem proto přijela opravdu s nastavením, že to celé pojmu jako dlouhý tréninkový den a jeden velký test.

Nakonec jsem si Lysou horu vyběhla devětkrát a odběhla přes 121 kilometrů s převýšením zhruba osm tisíc metrů bez jediné krize. Od druhého kola jsem si vždy na chvíli sedla se svým supportem, najedla se, napila se a několik minut si odpočinula. Pak jsem zase s úsměvem pokračovala dál. Nic jsem nehrotila a v žádném případě jsme na sebe netlačila ohledně výkonu. A přesto všechno bych měla čas na odběhnutí deseti kol. Jen jsem toho názoru, že v nejlepším se má přestat. A samozřejmě jsem si potřebovala v cíli hodit na pohodu i taneček.

Když mi pak řekli, že jsem skončila osmá v naprosto nabité kategorii mezi mnohem mladšími holkami bez přípravy, potěšilo mě to. Ne proto, že bych se honila za výsledkem, ale proto, že to jen potvrdilo, že i bez cílené přípravy se dá fungovat, když má člověk vybudovaný základ.

Součástí dne byl i test oblečení v extrémních podmínkách. Zima, vítr, vlhko a dlouhé hodiny v pohybu. Všechno fungovalo tak, jak mělo, a nemusela jsem nic řešit.

Teď zpětně se ozývají hlavně stehna, což je vzhledem k tomu, že jsem seběhy v posledních měsících prakticky netrénovala, úplně pochopitelné.

Na závěr patří obrovské díky mému nejlepšímu supportu, ale i mému tělu, které se mnou drží krok, snáší moje bláznivé nápady, i když ví, že ho nikdy nenechám v klidu.