Support v mém běžeckém světě

Slovo support je pro mě jedno z nejdůležitějších slov v běžeckém světě. Jsou to lidé, které vidím před startem, potom během celého závodu a jako první v cíli. Lidé, kteří se mnou prožívají všechno. Radost, euforii, krize, slzy i momenty, kdy mám chuť lehnout si vedle cesty a tvářit se, že už mě nikdo dál nedostane.

Jen jsem běžkyně a vždycky nakonec běžím. To zní vlastně hrozně jednoduše, ale všichni víme, že to tak úplně není. Jsou to dlouhé kilometry, noci bez spánku, tělo, které bolí i tam, kde jsem netušila, že nějaké svaly vůbec mám, a hlava, která se mnou vede velmi zajímavé rozhovory. Na zádech si nesu povinnou výbavu, kterou po mně vyžaduje závod, a všechno ostatní má u sebe support. Jídlo, pití, náhradní oblečení, krémy, tejpy, náplasti a spoustu dalších věcí, o kterých si normální člověk myslí, že je v životě vůbec nebude potřebovat.

Support jsou lidé, kteří se dobrovolně rozhodnou, že několik dní nebudou žít svůj vlastní život, ale ten můj. Jsou mi k dispozici ve dne v noci. Když se mi daří, i když je mi hrozně. Když mám energii, i když jsem protivná, unavená a bez nálady. A často mám pocit, že to, co prožívají oni, je někdy těžší než samotný běh.

Na kratších ultra závodech to trvá třeba jeden den. Například závod na Istrii, který má sto šedesát osm kilometrů. Běžím ho něco kolem šestadvaceti hodin, když se nic nepokazí. I tak si někdo kvůli mně vezme volno v práci, sedne k mapám, studuje trasu, řeší, kde se dá stát a kde mě může čekat. Většinou je to zhruba každých třicet až čtyřicet kilometrů. Přiběhnu na občerstvovačku a oni už přesně ví, co potřebuji. Doplní pití, jídlo, masírují, přelepují puchýře na nohách, které už dávno nevoní po květinách, a snaží se tvářit, že je to úplně normální práce.

Pak se zvednu a vybíhám dál. Support mezitím všechno sbalí, nahází do auta a vyráží na další místo. A tady začíná jejich vlastní závod. Zatímco já běžím v horách třeba čtyřicet kilometrů po stezkách a hřebenech, oni to celé musí objet po silnicích, po úzkých klikatých cestách, často přes několik průsmyků. Najedou klidně o osmdesát kilometrů víc, než kolik já uběhnu. Hlídají čas, navigaci, hledají místo, kde se dá zastavit, a doufají, že mě stihnou dřív, než se z lesa zase vynořím. Někdy je to doslova o minuty. A v Alpách je to občas takový adrenalin, že si říkám, že support by si za to zasloužil vlastní medaili.

A i když jsou sami často na dně, dávají si obrovský pozor, aby to na nich nebylo znát. Hlídají si slova, tón hlasu, výraz v obličeji. I když jsou unavení, nevyspalí a ve stresu, snaží se být v klidu, pozitivní a držet mě nahoře, protože vědí, že každá jejich emoce se na mně hned odrazí. Kolikrát až zpětně slyším, jak to pro ně bylo těžké, ale na trati bych to na nich nikdy nepoznala. A právě tohle je podle mě jedna z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších částí role supportu.

A teď si představte, že tohle netrvá jeden den, ale třeba čtyři, pět nebo i jedenáct dní. Závody dlouhé čtyři sta, pět set nebo sedm set kilometrů přes Alpy nejsou jen o tom, že běžím. Už samotné plánování před závodem je obrovský projekt. Je potřeba projít celou trasu, vypsat si, kde se dá stát, kde jsou časové limity, kolik má který úsek kilometrů a jaké mě čeká stoupání nebo klesání. Všechno je připravené dopředu do posledního detailu a vznikne z toho kniha, podle které se pak celý závod jede. A tu často zná support lépe než já, protože já mám v tu chvíli v hlavě hlavně to, že bych si dala polévku a na pět minut si sedla.

V tu chvíli support úplně přestává myslet na sebe. Spí v dodávce, když se zrovna dá, ale většinou skoro vůbec, protože buď řídí, nebo připravují další stanici. Koupou se v jezerech, jedí, kdy se to zrovna stihne, a začínají mít velmi osobní vztah ke kávě. Hlídají čas, plánují přesuny a počítají každou minutu. A do toho všeho se snaží zůstat v klidu, i když vidí, že jsem na hraně. Vidí na mně bolest, vidí strach, vidí slzy, ale taky vidí obrovské odhodlání to nevzdat. A dělají všechno proto, aby mě podrželi a pomohli mi jít dál.

Kolikrát mám pocit, že jsou vyčerpanější než já. Já běžím a řeším další krok, další kopec, další kilometr. Oni řeší úplně všechno ostatní. Logistiku, čas, jídlo, pití, oblečení, psychiku. A řeší to pořád dokola, bez pauzy, bez možnosti si na chvíli odpočinout.

A pak přijde cíl. Nikdy to není jen můj cíl. Je to cíl nás všech. Většinou brečím. Nejen proto, že jsem to doběhla, ale hlavně proto, že vím, kolik to stálo úsilí všechny kolem mě. Kolik nocí beze spánku, kolik nervů, kolik obětování vlastního pohodlí.

Tohle se vlastně ani nedá úplně popsat. To se musí zažít. Ten pocit, že na to nejsem sama. Že někdo věří ve mě i ve chvíli, kdy já sama si už moc nevěřím. A že do cíle neběží jen jeden člověk, ale celý tým, i když fyzicky tam stojí jen jeden.

Když tohle píšu, mám slzy v očích a knedlík v krku, protože se mi to všechno vrací. Všechny ty chvíle na trati, u auta, na stanici, v noci, kdy už nemám sílu ani mluvit, a přesto tam někdo stojí, dává mi pití, obejme mě a pošle dál. A já si znovu uvědomuju, kolik lásky a energie do toho ti lidé dávají, i když by mohli být doma, v teple, v klidu a bez starostí. Prožívají to se mnou úplně všechno. Ty nejhezčí momenty i ty nejhorší. A já jim za to chci z celého srdce poděkovat. Za trpělivost, za důvěru, za to, že se mnou jdou tuhle cestu, i když není vůbec jednoduchá. Bez vás by to nešlo. A nikdy vám za to nepřestanu být vděčná a říkat to nahlas.