Swiss Peaks 360: Deník z pekla i ráje

Je to už nějaký čas od chvíle, kdy jsem stála na startu závodu Swiss Peaks, který se běží přes Švýcarské Alpy, a teprve s odstupem mi dochází, co všechno moje tělo a hlava tehdy zvládly. Po doběhu už nebyla energie na nic jiného než na spánek, regeneraci a ticho.

Tenhle závod byl pro mě obrovskou výzvou i zodpovědností, protože jsem ho běžela jako projekt pro Nadační fond Nezávodím - Pomáhám. A už původní trať mi přišla šílená. Měla mít 360 km s převýšením 26 500 metrů a byl to v té době můj první takhle dlouhý závod. Do té doby jsem totiž běžela maximálně 270 km, takže už jen těch původních 360 km pro mě byla obrovská výzva.

Jenže týden před startem nám trať natáhli na 380 km. A během závodu se trať ještě dvakrát měnila. Takže jsem nakonec běžela 424 kilometrů s převýšením 27 200 metrů. Byla to nekonečná cesta a můžu upřímně napsat, že to byl očistec od začátku do konce.

Nekonečná stoupání až do výšek kolem 2 900 metrů nad mořem ve vedru, v dešti i v noci se střídala s brutálními sestupy, kdy jsem si říkala, že tohle už snad ani nejde sejít. Když jsem se konečně dostala dolů, většinou následovalo další stoupání po takových šutrech a v takovém sklonu, že jsem se nahoru škrábala po čtyřech.

Po zhruba třech stech kilometrech tohoto terénu a několika probdělých nocích, kdy se pořád měnila trať a já vůbec netušila, kolik toho ještě poběžím, jsem prostě vypnula mozek. Přepnula jsem na nouzový režim. Měla jsem jediný cíl. Dostat se do cíle, ať se děje cokoliv a tenhle projekt dokončit.

Snažila jsem se přesvědčit svoje tělo, že necítí bolest z odpadajících nehtů a brutálních puchýřů, jen aby se zase aspoň trochu rozběhlo a já byla rychleji u další občerstvovačky, kde na mě čekal můj skvělý support tým. A v hlavě jsem pořád myslela na své syny, kteří na mě doma v Česku čekali a celý závod sledovali. Mám je vytetované na ruce jako dvě vlčata a při každém odrazu hůlkou jsem se na ně dívala, mluvila k nim a připomínala si, že tohle nevzdám, protože oni jsou moje všechno. Můj domov, můj důvod a moje síla, abych se za nimi vždy v pořádku vrátila.

Když mi na jedné občerstvovačce hodinky ukázaly přes 380 kilometrů, neměla jsem odvahu podívat se, kolik mi zbývá do cíle. Jen jsem jednomu z pořadatelů řekla, že budu mít v cíli fakt hodně kilometrů. A jeho odpověď mě tehdy pobavila i dojala zároveň. Řekl mi, že kilometrů bude víc, ale že je naštěstí nemusím platit. Bylo to sice vtipné, ale věřte mi, že tohle v tu chvíli nechcete slyšet!

Už hodně rozbitá jsem pokračovala dál. Několikrát jsem si sedala na zem a snažila se nějak ošetřit puchýře, ale už opravdu nic nepomáhalo. Nakonec jsem dorazila na poslední občerstvovačku a hodinky mi ukázaly 412 kilometrů. Měla bych mít před sebou posledních 11 kilometrů.

Support se do mě snažil dostat něco teplého, doplnili mi běžeckou vestu a já se zvedla naposled, že už to prostě musím dotáhnout. V hlavě jsem si říkala, že čím dřív to doběhnu, tím dřív zavolám synovi, který měl v ten den narozeniny. A taky všem lidem, které jsem v tu chvíli potřebovala opravdu už hodně slyšet.

Tak jsem z posledních sil běžela. Z kopce do kopce, po rovině, až jsem najednou začala slyšet hudbu z mola, kde byl cíl závodu. V tu chvíli se mi zalily oči slzami, protože mi došlo, že jsme to společnými silami opravdu zvládli. Ještě jsem zkusila zrychlit a skoro sprintovala do cíle.

A konečně jsem doběhla do cíle závodu Swiss Peaks. A mezi vším tím chaosem mi došlo, že jsem to z Česka doběhla sama.

Na hodinkách jsem měla 424 kilometrů za 153 hodin a 28 minut s převýšením 27 200 metrů a s klesáním přes 28 000 výškových metrů.

S odstupem času vím, že to nebyl jen běžecký výkon. Byla to hlavně obrovská zkouška hlavy a srdce. A taky důkaz toho, že když má člověk důvod, proč běží, dokáže jít mnohem dál, než by si kdy myslel.

Jsem neskutečně vděčná svému support týmu, rodině a všem, kdo mě podporovali na dálku. A hlavně tomu, že jsem tenhle závod mohla běžet pro smysluplnou věc. Protože právě to mi v těch nejtěžších chvílích pomohlo jít dál.